Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o.

Kvalita především

Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o. se začínají psát svoji historii už v roce 1992.

Tehdy totiž v Želivě zahajuje svoji činnost FOKUS Vysočina. Ten pracuje především s duševně nemocnými, ale i jinak handicapovanými lidmi a jedním z nejlepších způsobů, jak je zařadit zpět do běžného života, je práce.

Proto vznikají chráněné dílny Fokus Vysočina, které svoji činnost postupem častu rozšířili do Havlíčkova Brodu, Pelhřimova, Chotěboře a Hlinska.  Dlouho jsme byli naprostou součástí naší mateřské organizace, ale v roce 2014 dochází k oddělení chráněných dílen a vzniká nový právní subjekt Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o. . Stále jsme však v tak úzkém kontaktu s FOKUSem Vysočina, jak je to jenom možné. Vždyť i naše sídla jsou na stejné adrese a naše činností se neustále protínají.

Našimi zákazníky jsou jak soukromé osoby, tak i privátní či veřejné instituce.

Velice si zakládáme na tom, abychom byli pro všechny rovnocennými partnery, kteří se od společností, jež zaměstnávají "zdravé" lidi nijak neliší.

Zkrátka handicap pro nás není překážkou!

Chcete se dozvědět něco o historii FOKUSu Vysočina? Podívejte se zde: HISTORIE FV

Příběhy našich klientů

V krámku mám svoji rodinu

Helena tak trochu už patří k inventáři Krámku Čistá duše. Je tu totiž prakticky od jeho otevření v roce 2012.

Rodilá brňačka měla těžké dětství a takřka polovinu svého života strávila za zdmi psychiatrické nemocnice. Prošla si závislostí na alkoholu a pokusem o sebevraždu. Po odchodu z léčebny začala spolupracovat s FOKUSem.

Když vám nyní uvnitř krámku podá ruku, uslyšíte veselý hlas a dívá se zpříma do očí.

"Dvakrát týdně sem chodím uklízet a to samé dělám i v bistru," říká a usmívá se.

V domečku pod košatými lipami našla důležité zázemí a jistotu. "Pracuji tu bez stresu, našla jsem tu přátele. Dostávám se mezi lidi, nemyslím na hlouposti."

Helena vypadá opravdu spokojeně. "I moje doktorka říká, že jsem se změnila. Můj život se prostě zlepšil. Když mě něco trápí, všichni okolo mi pomohou. Ze své práce mám radost. Vím, že ji dělám dobře a to mě strašně těší," povídá sebevědomě a směje se.

Je třeba udělat nezbytnou fotografii. "To nejdůležitější jsem vám neřekla," zahlásí a volá k sobě kolegy. Rozpaží ruce, jako by chtěla celý krámek láskyplně obejmout. Tlačítko fotoaparátu cvakne. Co bylo to důležité?

"Tohle je vlastně moje rodina," dodá s vážností v hlase a pak se rozesměje. Znovu a upřímně.

O nemoci, práci a Čisté duši

Tereza (není to pravé jméno, ale respektujeme soukromí naší kolegyně) pracuje v cukrárně Čistá duše. Prošla hospitalizacemi v psychiatrické nemocnici, byla jí diagnostikována bipolární porucha a s nemocí musela začínat takřka od nuly.

Dnes byste Tereze obtíže hádali jen stěží. Dříve by ani ji nenapadlo, co ji může potkat. Proč taky. Měla zdravé děti, manžela, dobrou práci. V rodině byli vždy všichni zdraví. Vše v pořádku. Zdánlivě.

Na děti byla sama, manžel neměl čas. Musela pomáhat rodičům a firma, ve které pracovala, se začala rozpadat. A to je spousta starostí.

"Když jsem šla do práce, měla jsem stažený žaludek. Pak jsem začala čím dál méně spát." Její stav byl čím dál horší. Nemohla ani ležet, neustále musela chodit, kila letěla raketově dolů. A pak začala slýchávat hlasy.

"Měla jsem pocit, že za všechny špatnosti, které se dějí, můžu já. Že se nepostarám o děti." Z Terezy se stal uzlíček nervů.

Nakonec zkolabovala. Přijela pro ni záchranka a odvezla ji do psychiatrické nemocnice. "Nedokázala jsem vůbec komunikovat. Nemohla jsem nic."

"Když jsem se probrala, mohla jsem se jen šourat po chodbě," vzpomíná. Byla úplně vyčerpaná. Po třech měsících šla domů a v hlavě měla naději. Falešnou.

"Myslela jsem, že půjdu do práce, ale nešlo to. Byla jsem strašně slabá. Lékař mi prodlužoval neschopenky, až z toho byla žádost o důchod. Ke komisi mě manžel musel odnést. Doslova...". Odmlčí se.

"Brala jsem to jako velkou prohru. Byla jsem zavřená v depresích doma, brala jsem spoustu léků." Je jasné, že toto je pro nejtěžší část vyprávění.

Hospitalizací má za sebou Tereza celkem šest.

Nemoc, diagnózou bipolární porucha, ji vzala hodně. Manžela, který odešel za jinou ženou. Děti, které šly za ním. Spoustu přátel. "Když jste na tom blbě, spousta jich ze života zmizí. A přitom nemoc může číhat na každého."

Ale nakonec nastal obrat.

"Jednoho dne jsem šla na kontrolu a u jednoho obchodu jsem si všimla, že hledají výpomoc. Zašla jsem tam a začala na čtyři hodiny denně pracovat."

Konečně změna k lepšímu. Práce Tereza pomáhala, poznávala nové lidi, a i když obchod časem skončil, už dokázala jít pracovat jinam.

Dobré vztahy má dnes i se svojí rodinou.

Čistá duše? Tak trochu náhoda...

Do Cukrárny Čistá duše, která patří do sociálního podniku Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o. se dostala vlastně docela náhodou.

"Moje kamarádka se dozvěděla, že se bude cukrárna otevírat a věděla, že já ráda peču. Řekla mi to, no a od té doby tam jsem." Tereza se už usmívá od ucha k uchu. Tak jak ji asi všichni kolegové znají.

"Chráněné dílny mají smysl, když se bere skutečný ohled na handicapy zaměstnanců. Spousta lidí, kteří jsou zde zaměstnaní, by práci na víc hodin prostě nezvládli. A zároveň je to pro ně šance. Nejsou doma, mohou pracovat a chodit mezi lidi. Neztrácí kontakt s realitou. A pozor. Všichni makáme naplno, nikdo se nefláká. Všichni chceme, aby cukrárna prosperovala. Máme motivaci, jsme prospěšní," vypravuje. A říká to tak důrazně, že ji to věřit prostě musíte.

"Mě osobně práce v Čisté duši moc baví. Jsem strašně ráda, že máme naši vedoucí," dodává hřejivým tónem.

A jaké je její rada všem, kterým není dobře? Ryze pragmatická, možná jednoduchá, ale důležitá.

"Jakmile přestanete spát a budete mít svíravý pocit, uvědomte si, že jsme všichni jen lidi, kteří musí odpočívat. Tím je třeba se řídit."

Vypadá to, že Tereza svoji cestu našla. I díky práci a snad i díky naší Čisté duši.