Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o.

Kvalita především

Historie Chráněných dílen Fokus Vysočina s.r.o. se začíná psát už v roce 1992.

Tehdy totiž v Želivě zahajuje svoji činnost FOKUS Vysočina. Ten pracuje především s duševně nemocnými, ale i jinak handicapovanými lidmi a jedním z nejlepších způsobů, jak je zařadit zpět do běžného života, je práce.

Proto vznikají chráněné dílny, které svoji činnost postupem častu rozšířili do Havlíčkova Brodu, Pelhřimova, Chotěboře a Hlinska.  Dlouho jsme byli naprostou součástí naší mateřské organizace, ale v roce 2014 dochází k oddělení chráněných dílen a vzniká nový právní subjekt Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o. . Stále jsme však v tak úzkém kontaktu s FOKUSem Vysočina, jak je to jenom možné. Vždyť i naše sídla jsou na stejné adrese a naše činností se neustále protínají.

Našimi zákazníky jsou jak soukromé osoby, tak i privátní či veřejné instituce.

Velice si zakládáme na tom, abychom byli pro všechny rovnocennými partnery, kteří se od společností, jež zaměstnávají "zdravé" lidi nijak neliší.

Zkrátka handicap pro nás není překážkou!

Chcete se dozvědět něco o historii FOKUSu Vysočina? Podívejte se zde: HISTORIE FV

Příběhy našich klientů

V krámku mám svoji rodinu

Helena tak trochu už patří k inventáři Krámku Čistá duše. Je tu totiž prakticky od jeho otevření v roce 2012.

Rodilá brňačka měla těžké dětství a takřka polovinu svého života strávila za zdmi psychiatrické nemocnice. Prošla si závislostí na alkoholu a pokusem o sebevraždu. Po odchodu z léčebny začala spolupracovat s FOKUSem.

Když vám nyní uvnitř krámku podá ruku, uslyšíte veselý hlas a dívá se zpříma do očí.

"Dvakrát týdně sem chodím uklízet a to samé dělám i v bistru," říká a usmívá se.

V domečku pod košatými lipami našla důležité zázemí a jistotu. "Pracuji tu bez stresu, našla jsem tu přátele. Dostávám se mezi lidi, nemyslím na hlouposti."

Helena vypadá opravdu spokojeně. "I moje doktorka říká, že jsem se změnila. Můj život se prostě zlepšil. Když mě něco trápí, všichni okolo mi pomohou. Ze své práce mám radost. Vím, že ji dělám dobře a to mě strašně těší," povídá sebevědomě a směje se.

Je třeba udělat nezbytnou fotografii. "To nejdůležitější jsem vám neřekla," zahlásí a volá k sobě kolegy. Rozpaží ruce, jako by chtěla celý krámek láskyplně obejmout. Tlačítko fotoaparátu cvakne. Co bylo to důležité?

"Tohle je vlastně moje rodina," dodá s vážností v hlase a pak se rozesměje. Znovu a upřímně.

Druhý příběh

Již brzy...